Lišaj smrtihlav

Každým rokem k nám lišaj smrtihlav přilétá přes Alby ze severní Afriky a jižní Evropy. Díky dokonalé kresbě lebky, kterou má na zádech, si lidé vždy představovali, že přináší neštěstí.

Téměř každým rokem se objevuje nádherný lišaj smrtihlav ve střední Evropě. Jako kolibřík se zastaví ve vzduchu v letu před květy a s křídly kmitajícími jako malé vrtule zanoří svůj sosák do kalichu s nektarem. Jeho největší pochoutkou je však med, a to k hněvu mnohých včelařů.

Zbarvení

Přední pár křídel je černě mramorovaný a hnědý s okrově žlutavými skvrnami a pruhy, zadní pár křídel je žlutý s černými pruhy. Zadeček je žlutočerně pruhovaný. Žlutavá kresba „umrlčí lebky“ se nachází na svrchní straně hrudi.

Výskyt – zeměpisné rozšíření lišaje

Od Afriky až po Shetlandské ostrovy, táhne západně až na Azory a východně až do severního Íránu.

Ochrana druhu

Zvyšující se používání pesticidů na bramborových polích zahubí velké množství housenek a mechanizovaná sklizeň brambor pak zničí kukly.

Lišaj smrtihlav – zajímavosti

• Gerhart Hauptmann ve své novele Mignon velmi názorně popsal, jak lišaj smrtihlav vletěl do jeho pokoje. Stárnoucí spisovatel uvažoval o blížící se vlastní smrti.
• Také vědecké jméno tohoto lišaje – Acherontia atropos – je plné mystiky. Acheron se objevuje v řecké mytologii jako „řeka vzdechů“, přes niž byli převáženi nebožtíci. Atropos nebo-li „Neodvratná“ byla dcerou boha Dia a jednou ze tří sudiček, která představovala „nit života“. Kresba na zádech motýla připomínala zřejmě boží masku s nůžkami.
• V roce 1846 přiletělo do Anglie takové množství lišajů smrtihlavů, že jimi sedláci krmili drůběž.

Lišaj smrtihlav – vývoj

Vývojový cyklus lišaje smrtihlava

Lyšaj smrtihlav se páří na jaře. Samička klade zelená oválná vajíčka na svrchní stranu listů brambor nebo dalších druhů lilkovitých rostlin.

Housenky žijící v Evropě jsou zpravidla zářivě žluté nebo zelené se zřetelnými fialovými diagonálními proužky na obou stranách těla. Obranný mechanismus housenky nespočívá pouze ve vyluzování překvapujících praskavých zvuků, ale také ve vylučování vysoce jedovaté tělní látky.

Stejně jako housenky ostatních druhů lišajů mají housenky lišaje smrtihlava na zadním konci zadečku dlouhý trnovitý výrůstek, který slouží k zastrašování hladových ptáků.

Housenka je velmi žravá, a tak brzy dosáhne obdivuhodné délky 12,5 centimetru. Když vyroste do této velikosti, zahrabe se do půdy, kde vytvoří veliký, křehce vypadající kokon, v němž se zakuklí.

Ve stadiu kukly přežije lišaj celou zimu a na jaře se pak vylíhne již dospělý motýl. Dospělci, kteří táhnou na sever, se pak hned vydávají na svou dlouhou cestu.

Motýl: Tělo je velké a silné s chlupatým okrouhlým zadečkem. Samec je menší než samice, jinak vypadají velmi podobně. Zřetelně patrné drápky na končetinách slouží k přidržování na listech.

Housenka: Je dlouhá 12,5 cm a je nádherně zbarvená, s ostruhou na konci zadečku k odstranění nepřátel. Živí se lilkovitými druhy rostlin, především bramborovou natí. Při dotyku vydává cvrčité zvuky.

Vajíčka: Jsou drobounká a zelná, samička je klade jednotlivě na svrchní stranu bramborových listů.

Kukla: Je černohnědá nebo červenohnědá, lesklá a při dotyku rovněž vydává cvrčivý zvuk. Zimu tráví pod zemí.

Způsob života lišaje smrtihlava

Samičky lišaje smrtihlava opouštějí každým rokem africký kontinent, táhnou severním a východním směrem a dostávají se i do střední Evropy.

Mají úzká silnou žilnatinou vyztužená křídla a jsou to výborní letci. Tito noční motýli jsou zajímaví tím, že každé jejich vývojové stádium dokáže vyluzovat slyšitelné zvuky.

Děti se často baví tím, že nechávají housenky padat a ty přitom vydávají ústním ústrojím varovné praskavé tóny.

Dokonce i kukly jsou schopné vydávat cvrčivé zvuky. Zřetelně slyšitelné však je pískání dospělých motýlů, kterým odpovídají na každý útok. Takto schopnost spolu s umrlčím znamením na hrudi podnítila vznik mnohých pověr.

Při vzrušení vydává motýl silný pískavý zvuk, který vzniká vytlačením vzduchu z přední části střeva.

Lišaj smrtihlav potrava – čím se živí?

Housenky lišajů, což je larvální stadium, požírají kromě bramborové natě i listy rajčat, jasmínu, pámelníku a bavlníku.

Motýly létají za potravou v noci a svým krátkým, silným sosákem nabodávají zralé ovocné plody a pijí jejich šťávu. Přijímají také květní nektar a stromové pryskyřice, ovšem největší slabost mají pro med.

Velmi často pronikají do včelích úlů, kde přičinlivě prohledávají plástve a vysávají z nich med. Je obdivuhodné, že většinou na tohoto vetřelce včely neútočí. Není jasné, zda lišaje před včelími žihadly chrání chloupky na jeho těle nebo varovný zvuk, který umí vydávat. Přesto však bývá mnoho těchto žádostivých motýlů napadeno.

Po smrtelném bodnutí se začne nový úsek v jeho mystikou opředeném bytí. Poté, co usmrceného lišaje včely překryjí vrstvou vosku, zůstane i nadále jako mumie uložen ve včelím úle.

Pozorování v přírodě

Lišajové se nacházejí zpravidla na rostlinách kvetoucích v noci, například na jasmínu, okrasném tabáku nebo na fuksiích a na četných druzích orchidejí. Tyto rostliny jsou při opylení závislé na nočních motýlech, protože jiné druhy hmyzu se nemohou dostat na pestík a tyčinky, hluboko ukryté.

Housenky lišaje smrtihlava objevíme nejspíše na bramborovém poli, pokud se ovšem na jaře objevilo dostatečné množství motýlů a nakladli zde vajíčka.

Při velkém štěstí se někdy může dospělý motýl objevit v noci u domovního osvětlení. Dříve se při ruční sklizni brambor často nacházely v rozorané půdě kukly, což se dnes při mechanizované sklizni již nestává. Největší množství lišajů smrtihlavů létá v září a říjnu.

❓Nejčastější dotazy – lišaj smrtihlav

Literatura:
Encyklopedie zvířat, Pavel Auda, ISBN: CZ-P-60-10-04-0020