Majestátní a hroziví štíři se na souši objevili už v období prvohor, zažili vznik i vymření dinosaurů a v téměř nezměněné podobě přežili až do dnešní éry. Člověka rovněž provázejí od počátku dějin v roli smrtelně nebezpečných nástrah divoké přírody, posvátných zvířat s kouzelnými a léčivými vlastnostmi nebo dokonce prastarých božstev a démonů, uctívaných nejstaršími civilizacemi.
Typická anatomie
Stejně jako pavouci mají štíři 4 páry kráčivých končetin. Klepítka a makadla jsou zakončena silnými klepety, kterými jsou štíři tak známí, stejně jako jedovým ostnem, který je zakončen jedovým hrotem, do kterého ústí dvě jedové žlázy.
Klepeta slouží nejen k uchvacování kořisti, ale hrají důležitou roli v namlouvacích rituálech. Jejich horní část je nepohyblivá, stisk a rozevírání zajišťuje pouze silnější spodní část klepeta.
Potrava
Všechny druhy štírů se živí dravě. Kořist registrují zejména dotykem, když se k ní nenápadně přikradou, poté ji přidrží klepety a paralyzují pomocí jedového ostnu. Většina štírů loví jiné bezobratlé členovce, velké druhy jsou však schopny ulovit i menší plazy (např. ještěrky) nebo savce (např. hlodavce).
Rozmnožování
Štíři jsou gonochoristé a drtivá většina druhů se rozmnožuje pohlavně. U několika málo druhů dochází k rozmnožování partenogeneticky – samice nepotřebuje být oplodněna samcem.
Samci a samice se od sebe neliší tolik jako např. pavouci. Samci jsou většinou delší, ale štíhlejší (a tedy i mrštnější) než samice. Samotnému páření předchází komplikované namlouvací „tance“ a oplození neprobíhá při kopulaci, ale samec nejprve na vhodné místo vypustí sperma a poté na něj samici navede a natlačí. Tento proces může trvat 1 hodinu, ale také víc než 24 hodin, v závislosti na tom, jak rychle dokáže samec najít vhodné místo k „vyložení“ svých spermií. Pokud mu to na vkus samice trvá příliš dlouho, může ztratit o páření zájem a samce nechat.
Po spáření samec místo urychleně opustí – není však zcela jasné, proč. Na rozdíl od pavouků, sexuální kanibalismus (kdy je samec samicí sežrán) se u štírů vyskytuje jen zcela výjimečně.
Samice rodí živá mláďata, která po narození nosí až 2 týdny na svých zádech (což je důvod, proč je tělo samice oproti tělu samce mohutnější). V závislosti na druhu a na prostředí se v jednom „vrhu“ rodí 2 až 100 mláďat.
Jedovaté druhy
Všechny druhy štírů jsou jedovaté, u drtivé většiny z nich však jed (neurotoxin) působí pouze na bezobratlé členovce a pro člověka je neškodný. Ani pro člověka jedovaté druhy štírů nejsou zpravidla schopny v jednom bodnutí vypustit dostatek jedu na to, aby usmrtil zdravého dospělého jedince, zabíjí tedy především děti, staré a nemocné osoby.
Štíři používají jed téměř výhradně k lovu potravy a jsou-li ohroženi, snaží se před nebezpečím uprchnout, nebo se naopak maskovat nehybností. Paradoxně druhy s nejděsivěji vypadajícími klepety používají svůj jed jen velmi zřídka. Mláďata štírů ve většině případů nejsou schopna propíchnout lidskou kůži.
Nebezpečnými druhy jsou: štír nejjedovatější (Leiurus quinquestriatus), přezdívaný štír smrtonoš, štír tlustorepý (Androctonus australis), štír samičí (Tityus serrulatus), štír bahijský (Tityus bahiensis) a štír hnědožlutý (Hemiscorpius lepturus).
Štíři v ČR
Jediným druhem štíra původně se vyskytujícího v ČR, je štír kýlnatý (Euscorpius tergestinus). Tento druh se ještě v 50. letech 20. století hojně vyskytoval u Slapské přehrady, ale poslední exemplář byl pozorován v roce 1988.
Vedou se spory ohledně toho, zda se štír kýlnatý dnes ještě v ČR vyskytuje, nebo zde vyhynul. Ostrůvkovitě se po ČR občas vyskytne menší populace štírů z rodu Euscorpius, jde však o jedince zavlečené a vypuštěné nezodpovědnými chovateli.
